Ve druhé polovině října jsem odletěl do Florencie. Čekalo mě tam focení Kačky a Honzy, kteří už tou dobou cestovali napříč Toskánskem. Naplánoval jsem si pár dnů navíc, abych mohl Florencii lépe prozkoumat. Chtěli jsme mít ale také možnost naplánovat focení na den s nejlepším počasím. Jenže v té době dost pršelo a na mnoha místech byly záplavy.
V Itálii jsem byl od středy do soboty a ideální počasí pro focení se zdálo být ve čtvrtek. Nakonec jsme fotili od východu slunce až do oběda a navštívili tři skvělé lokace – olivové háje, toskánskou přírodu a malé městečko Volterra. Potom až do večera, lidově řečeno, lilo jako z konve. O tomto krásném příběhu ale napíšu více příště.
Páteční počasí nevypadalo nijak slibně a ještě večer jsem uvažoval, že druhý den vyrazím vlakem do malého městečka Rimini, které je hned u moře. Nechtěl jsem ale odjet z Florencie, aniž bych navštívil Akademii krásných umění. Sochu Davida jsem chtěl vidět už dlouho, takže jsem se nakonec rozhodl zůstat.
Ráno (čti kolem 10:00) jsem se zastavil pro kávu a vyrazil za Davidem. Lístek jsem měl koupený předem, takže až na malý zádrhel u bezpečnostní brány jsem se do Akademie dostal poměrně rychle. Jak se všude píše, že tam bývá hlava na hlavě… tak přesně tak to je. Aspoň kolem sochy Davida.
Najdete tu ale spoustu dalších krásných soch – hotových i nedokončených. Akademie není moc velká, takže za hodinu nebo dvě byla prohlídka u konce. Pak následovalo brouzdání po městě, spousta kaváren, památek, restaurací a červeného vína. Za zmínku stojí krásné náměstí Piazzale Michelangelo s ikonickou vyhlídkou na Santa Maria del Fiore. Na druhé straně náměstí je nádherný výhled do olivových hájů. Je zde spoustu stánků a s přicházejícím večerem objevující se pouliční umělci. Schody vedoucí z tohoto náměstí do města bývají v tuto dobu tak plné, že se jimi sotva dá projít.
I proto mě lákalo podívat se na západ slunce nad městem z jiného místa, kde nebude tolik lidí. Už odpoledne jsem vystoupal k bazilice San Miniato al Monte, kam jsem se k večeru vrátil. Krásný výhled a minimum lidí. Káva v ruce a ty západy…
Po nějaké době, co jsem se kochal západem, jsem si všiml jednoho páru. On měl elegantní tmavý oblek, kravatu a na klopě bílou květinu. Ona černé šaty a bílý závoj. Úsměvy měli oba od ucha k uchu. Překvapilo mě, že pobíhají sem a tam a pořád je někdo fotí na telefon. To není nic neobvyklého – pokud budete ve Florencii, určitě narazíte na spoustu párů ve svatebním, kteří mají domluvené focení. Obvykle s nimi ale bývá celý tým fotografa a jejich vybavení není zrovna nejmenší.
Samozřejmě mi to nedalo a vykročil jsem směrem k nim. Zeptal jsem se, jestli mají svatbu a kde mají fotografa. Měli se fotit o den dříve, ale bohužel jim fotograf focení zrušil, protože celé odpoledne propršelo a na další den už nikoho nesehnali. V tu chvíli jsem jim nabídl, že jim rád nafotím pár fotek jako vzpomínku na Florencii. Souhlasili. Byli dojatí a byl to opravdu krásný moment.
Jelikož slunce už bylo za kopcem, museli jsme začít fotit hned. Stihli jsme zhruba 20 minut focení, během kterého jsme udělali opravdu krásné fotky.
Ještě večer jsme si s nevěstou psali a říkala mi, jak celá její rodina žije tímto příběhem. Bylo to moc milé. Mám radost, že jsme si všichni odvezli víc než jen historickou Florencii v srdci na památku.
Pokud plánujete focení v zahraničí a lákají vás destinační fotky, spojme se – rád se stanu součástí vaší cesty a vytvořím tak malý dokument vašeho velkého příběhu. Nemusí to být jen elopement v Toskánsku, ale klidně romantické fotografie z vaší dovolené.
